Přichystali jsme si pro Vás exkluzivní blog s příspěvky z různých oblastí italské kultury, módy, literatury, výtvarného umění nebo jazykovědy. Nebudou zde chybět ani úvahy nad bujarým italským stylem života, který se mnohdy liší od našich českých zvyklostí a klidné povahy. Dále přispějeme zajímavostmi z oblasti gastronomie, italských tradic a možná se tu a tam objeví i tématika sportu, který je italským národem tolik oblíben.
Budeme rádi, když se zapojíte do našich diskuzí a vyjádříte Váš názor na jednotlivé příspěvky.
Hurá do toho!
Lid neapolský je prazvláštním lidským druhem. Vzbuzuje obdiv i opovržení, komplimenty i výsměch. Lid neapolský si poradí v každé situaci, nenechá se zaskočit neočekávaným, ve světě pevně daných pravidel chvilku trpí, pak si ale vytvoří pravidla vlastní. Lid neapolský se narodil v překrásném přírodním a klimatickém prostředí; jak je ale všeobecně známo, na světě nemůžeme mít všechno, proto překrásné přírodní a klimatické prostředí bylo obdařeno o něco méně překrásným lidem neapolským. Lid neapolský si tradičně představujeme v podobě pizzaře, který si pozpěvuje „O sole mio“. Lid italský si lid neapolský představuje jako uřvaný, v houfu se pohybující (celá rodina - babičky, tety, sestřenice, vnuci - pohromadě), mafií prolezený skrz naskrz, v odpadcích si libující. Lid neapolský je neodmyslitelně spojen s velkým množstvím klišé. Máme klišé banální – Neapolitáni neradi pracují a kradou; máme i ty zajímavější, pro nás zábavné, pro místní obyvatelstvo však urážející. Pojďme se na ně podívat.
V Neapoli slouží dopravní značky jen jako dekorace krajiny. Nejvyšší horou v Neapoli, jakožto i nejvyšší horou na světě, je „Odpadkovník“, který dosahuje úctyhodných 15 987 metrů. V Neapoli není nutné zamykat automobil, protože se stačí po deseti vteřinách otočit a vaše auto najdete v nejlepším případě jen znovu otevřené. Neapolitáni prošli mimořádným antropologickým vývojem, protože dnešní novorozenci se již rodí se zbraní a odpadkovým sáčkem v ruce. Neapol je pátým městem na světě s nejvyšším počtem Neapolitánů. Nejoblíbenější volnočasovou aktivitou lidu neapolského je honba za peněženkou či kabelkou. Od 27. března 2010 již není urážkou nazvat někoho Neapolitánem. Nejslavnějším divadlem na světě je neapolské metro, jež hostí představení s přepestrou tématikou – hádky, přestřelky, souboje s nožem. Neapol bojuje s nečištěným ovzduším pomocí vyhlášky, která nařizuje, aby v sudých dnech jezdily po městě jen auta s falešnou SPZ, zatímco v dnech lichých mohou jezdit jen auta s SPZ kradenou.
Jak vidíte, v ironickém tónu, bychom mohli pokračovat dál a dál, chtěla bych vám však ukázat, že nátura lidu neapolského je natolik specifická a neoblomná, že ani zub času na ni nemá vliv. Nejlepším důkazem je kapitola z Čapkových Italských listů (1923), která se podrobně zabývá fenoménem lidu neapolského:
„Lid neapolský má tradici starší než římské fórum (...) Ráno o půl sedmé je pod mým oknem strašný řev; vystrčím ven hlavu, a dole přežvykuje stádo koz (mají hlavu jako anglické ladies) a jakýsi chlapík je s povzbuzujícím řevem dojí; a když mne zmerčí, pustí vemeno, natáhne ruku a něco na mne volá. Vylezeš z domu, a hned na parádní Via Parthenope leží napříč chodníku kolohnát, ruce pod hlavou, černý jako klobás, a vyhřívá na slunci svůj uzený pupek. Myslíš si, že neumřelť, ale spí; ale sotva přijdeš na dostřel huby, vytáhne zpod hlavy ruku a povídá: „Signore un soldo“. Kluk veřejně kropí patník a přitom na tebe volá: „Signore, un soldo!“ – patrně za tuto lokální podívanou. Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem.
Prodávat noviny za strašného válečného ryku, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána sedět na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálů a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak pravé povolání pro tento lid. Jdeš pěšky kdesi v Pozzuoli; nějaký vetturino si umíní, že musíš jet jeho drožkou; nuže vzdej se odporu. Půl hodiny jedle vedle tebe a křičí, křičí; nejdřív italsky, nerozumíš; pak anglicky, a děláš, jako bys nerozuměl; pak francouzsky, německy, a nakonec povykuje: „da, da, charašo, gaspada, otto lire, acht, majher, mosjé vera tů, tů kompri, otto lire, ser, ejt, ejt, ejt.“ Konečně se podrobíš tomuto jazykovému fenoménu a několik kroků před cílem vlezeš do jeho rachotiny; i vyrazí vítězný pokřik, jeho koník se splaší, vetturino se pověsí na otěže a řve, jakýmsi nepochopitelným zázrakem vezme ostrou zatáčku rovnou přes příkop, kůň se trochu zchvátí, ale po třech krocích se splaší znovu, letíš do propasti a zas nahoru, napravo a nalevo, poroučíš duši bohu, a – ecco! vetturino se triumfálně ohlédne jako vítěz v olympijských závodech; jsme totiž u cíle. „Patnáct lir, signore,“ povídá pokojně. Dobrá, dáš mu osm. „A spropitné,“ žádá výtečník. Nu, přidáš liru; život snad za to stojí. „A ještě spropitné pro koně“
Jdeš se podívat na Solfataru (- nechoďte tam, celý fenomén vypadá asi tak, jako když se u nás hasí vápno). Vstupné... šest lir, hleďme. U vchodu se na tebe pověsí vznešený pán; má v ruce jakýsi slaměný cop a pěkně si hvízdá. Bohužel příliš pozdě shledáš, že vznešený pán je průvodce, který u jakési díry zapálí na deset vteřin slaměný pletenec, aby to jaksi kouřilo. Pak tě vede za nějakou boudu; myslíš si s povděkem, že tam je záchod. Zatím tam je bosý děda, který hrábne motykou do písku a vyzve tě, aby sis tam opařil ruku; mimoto ti strčí mermomocí do kapsy tři horké kamínky, prý na památku, a nastaví ruku. Vznešený pán vrže krásnými botami a vede tě ven. „Deset lir, pane.“ Trochu se zarazíš. „Pět lir je má taxa,“ vysvětluje pán, „čtyři liry za pochodeň, a lira na víno.“
Sedíš u večeře ve slušném hotýlku; dole je moře, nahoře dýmá Vesuv, nu, pěkné je to. A ke všemu se na ulici ozvou kytary a příjemný hlas zpívá známou neapolskou píseň „To jsem se škrábla“. Za chvilku je u tebe chlapík a nastavuje klobouk, má v něm na ubrousku samé pětiliry. Trochu se stydíš, že mu tam hodíš jen vdoví liru; ale líbezný teror šikovně pohne kloboukem, lira zmizí v ubrousku a jsou navrchu zas samé pětiliry.
Nuže, nejsem člověk mrhačný a nedám, co nemusím; ale prosím vás, až se vrátím, nepodávejte mi nikdo ruku, abych vám snad do ní nestrčil diškreci. Nebo mi probůh řekněte: je ještě na světě něco, co je zadarmo?“